Hradecká poezie

Je to neuvěřitelně krásné místo: čekárna plná pacientů, nemocniční okno, polohovací lůžko, dá se toho tam tolik vidět a tolik slyšet. Jsou tam ve vzduchu slova a obrazy naskicované jen tak na podlahu mezi naše boty.

Ježíš v koutě

K Ježíši je to jen několik kroků,

on nikdy není dál

a nevím, jak se cítí a nad čím přemítá,

když stále a dokola zůstává opodál.

Má smutek v očích?

Láskyplné slzy, ale nikdy žal.

Je na napřažení paže,

usmívá se; zas jeden, co se aspoň podíval.

Veliký den

Než přijde další večer,

podél řeky než se vlije noc,

chtěl bych dosnít vše,

o čem mluvím až příliš moc.

Veliký den to bude – kámen daný k svátku,

jako kámen plný dychtivých očí

vynesených ven po letech spánku,

Bude to jako poprvé na kolotoči.

Takový to bude den. Veliký a tichý,

loď v zátočině přídí ven.

Veliký večer.

Čistý od dřívějšího snění.

Kolem starého domu

Kolem starého domu, kde tolik roků žila,

odkvetlé růže s trochou sněhu.

Tak to je ten život! To dlouhé pěkné žití.

Dnes mrholí, sýkorka z okapu odletěla

a vrabci hašteří se v letu.

Jen usednout, dívat se a dýchat.

Ale za jiným oknem by to chtělo,

ze sanitky míhá se život jako z dálky.

I to je ten život! To Vaše dlouhé a krásné žití.

Hradecký holub

Tak už mám i holuba z Hradce,

návštěvníka nemocných za dlouhých dopolední,

s hrudí hodnou králů strážících pevně toto město.

Hradecký holub na svém denním letu,

z parapetu na parapet a zase zpátky.

Ví přesně, u kterých oken být tiše a kde zaklepat,

Hradecký holub,

nemocniční holub s útěchou pod křídly.

Broskvoň, kocour a hora Fudži

Pod rozkvetlou broskvoní sedí japonský znalec čaje.

Strakatý kocour si leští srst.

Na hoře Fudži právě další noc taje.

Dunění v útrobách, hučení větru, třese se zem,

Z broskvoně padají květy, až jich je plná hrst.

Japonský mistr hvízdá na čajový list.

Třese se Země, burácí hora Fudži.

Strakatý leští si srst, mistr pomalu pije čaj.

Je krásné ráno opřené o broskvoň.

Za všechny své básníky

Sedím tu na židli. Za všechny své básníky,

říkám si, za Ivana Blatného,

za toho z Brna, když ještě na blatech

neměl koupenou skříň.

Za básníka studánek a bílých vín,

ne snad, že bych to víno pil.

Pohárek vody ten si dám rád.

Lesních studánek oči a pod břízou stín.

Také za básníka maminek a veliké Prahy,

Seiferta, Ortena, aby nebylo jen Brno,

za tisíckrát nic a dvakrát něco,

sedím tu na židli za každý dobrý rým.