Je to neuvěřitelně krásné místo: čekárna plná pacientů, nemocniční okno, polohovací lůžko, dá se toho tam tolik vidět a tolik slyšet. Jsou tam ve vzduchu slova a obrazy naskicované jen tak na podlahu mezi naše boty.
Jsem tu a tam zahradník, Tuatamzahradník, tu a tam se starám. Mnohem více v ní prosedím. Prosedím v ní spoustu slov.
Nejsem si jistý, zda jsem spíš chotěbořský Pražák, nebo pražský Chotěbořák, nebo snad něco mezi? Chotěpr, Pražcho, Chrožpať , Parožchť ? plus ke každé variantě koncovka ÁK.
Ona je to taková filozofie, docela dlouhá, mnohoslovná a přitom asi, no, o tom, co beztak ví každý. Tak proč to číst... Nikdy jsem se neuměl prodávat. (Ale myslím, že jsem to pojal velkoryseji a komplexněji než Herakleitos. Ten to odbyl jen tím zprofanovaným: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pokud by ovšem podstatou řeky nebyla voda, ale břehy a...
Tohle napsal Thákur: "Kdo dovede rozevřít poupě v květ, dělá to tak prostě." Tak je to se vším, jde jen o to rozevřít poupě. Někdy je to báseň, někdy skutečná květina a často, často je to nějaký ten povolený šroub.