Na okraji města Hradce Králové tyčí se pahrbek Paralympos. Na jeho vrcholu je prastarý chrám. Žulové schodiště k němu vede a na konci, tam, kde překonáte poslední schod: oltář. Kdo k němu dojde první, vyhraje přízeň bohů.
Během těch sedmi dnů na JIP jsem poznal hodně věcí. Třeba, že JIP a nemocnice vůbec, ovšem JIPy a ARA a transplantační jednotky nejvíce, totiž že jsou to místa, která přímo smrdí Bohem.
Na Jednotce intenzivního pražení, což je výklad zkratky JIP pro všechny ty kamarády, co si to léto pražili svá těla na oblázcích všech světadílů, máte dokonale zajištěné soukromí.
JIP má blízko k RIP. Jednota invalidů Praha a Rektální implantáty Prostějov. To druhé mi zatím nehrozí. Je to ale opravdu dost podobné – odpočíváte v pokoji. No co. Čekal jsem, že bude ještě světlo, ale nechali mě spát trochu déle. Asi jsem jim připadal vyčerpaný. Mohli ještě počkat. Mají tu zmatek. Naklonil se nad mnou mladý muž a představil...
Tohle jsem rozhodně nečekal: zážitek, který na obyčejné dovolené prostě mít nebudete. Ale v nemocnici na Homolce ano. Já se na okamžik stal sekanou s bramborovou kaší. Tak jsem totiž vstoupil na operační sál.
Někdo byl to léto na Malorce, já na Homolce. No a. Pražanem už nejsem mnoho let, tak proč si jednou nedopřát dovolenou v Praze v prvotřídním rezortu.
Zvláštností dovolené v tomto typu rezortů je jejich přísná organizace. Jejich průběh je zkrátka neměnný. Nejprve projdete iniciačním pobytem, potom následuje výlet, nebo exkurze, a potom pláž nebo Julda Fulda, což záleží na tom, jak náročnou exkurzi si domluvíte a nakolik váš žaludek zvládá všechny ty kolotoče a horské dráhy.