Místo, kde to smrdí Bohem

Během těch sedmi dnů na JIP jsem poznal hodně věcí. Třeba, že JIP a nemocnice vůbec, ovšem JIPy a ARA a transplantační jednotky nejvíce, totiž že jsou to místa, která přímo smrdí Bohem. 

Tady je totiž všechno zaměřeno na útěchu, všichni do jednoho tam mají jediný cíl: poskytnout úlevu, utišit a utěšit. Ať už jsou z toho unavení a strašně, strašně moc by už chtěli mít po směně, přesto tiší, a když už utěšit nemohou, tak jim to není lhostejné. Ani těm nejotrlejším. Je tam prostě Bůh. V těch pečujících, v návštěvách, i v těch přístrojích a hadičkách. No a smrdí to tam. Podle mě to tam hrozně smrdí. Jenomže to je smrad té útěchy. Vůbec nejhorší je, když do vás napouští krvetvorné buňky, to je tak odporný nasládlý puch – puch, který vám zachraňuje život. Je to puch utěšujícího Boha. Modlím se za ten smrad. Aby byl Bůh pro člověka ochotný dál tak smrdět. Protože ten zápach je zvěstování – říká: jste v místě, kde je pro vás Bůh tím nejzřetelnějším způsobem. Jakmile to ucítíte, víte, že přijde sestra a bude-li třeba, dá vám tu trošku opojného morfinu. V kostele farář láme a podává chléb, nabízí kalich, tady je to opiát, nemá to v sobě tu biblickou symboliku, ale je to Večeře Páně.

A víte, jak sami poznáte, že už je na čase jít dál? Když vám začne vadit holý zadek. To už je vybojováno, už potřebujete mnohem méně toho Božího smradu – a spoďáry.