Paralympijský běh

Na okraji města Hradce Králové tyčí se pahrbek Paralympos. Na jeho vrcholu je prastarý chrám. Žulové schodiště k němu vede a na konci, tam, kde překonáte poslední schod: oltář. Kdo k němu dojde první, vyhraje přízeň bohů.

Kolikrát jsem už podnikl tento paralympjský výstup? Rozhodně tolikrát, že už mi to splývá.svéh Jeden výstup mi ale přeci zůstal. To jsem se do těch schodů ještě opravdu plazil. Mohl jsem je vynechat, je to moderní chrám, mají výtah, ale já chtěl být jako řecký hrdina, pravý rek! - Tedy polopravý: ušetřil jsem chrám svého nahého olivovým olejem namazaného těla.

Byl jsem v polovině, když se kolem mě prohnala spartská zápasnice. Byla starší o třicet, možná čtyřicet let a ani se nepřidržovala zábradlí. Nemohla. Nad hlavou totiž držela berle, pěkně v každé ruce jednu.

U oltáře si je hodila do jedné ruky a druhou stiskla tlačítko. Vyjel lístek s pořadím boží přízně. - Stařenka se úlevou shrbila, nohy jí ztěžkly, opřela se do berlí a pomalým krokem vešla dovnitř.

A býval tam k vidění ještě jeden závod. Paralympijský běh pod palmu. Palma stála u okna a před ní jedna řada sedadel. Byly to ty nejlepší místa. Jedno bylo ještě volné. V tom vbíhá do čekárny asi třicetiletý mladík s hlavou upravenou u chemoholiče. Nevidí, neslyší. Myslí jen na to jedno místo. Než k němu doběhne, přidává se k němu druhý holohlavý běžec. Zrychlí. Zrychlí i on. Ach ne! Těsný oblouček zleva, protočení zadkem vpřed a první běžec nenápadně zastavuje a rozhlíží se. Tohle nebylo fér! Chvat podsedák!

Bohové na Paralympu se potřebují bavit.