Já, sekaná s bramborovou kaší

Tohle jsem rozhodně nečekal: zážitek, který na obyčejné dovolené prostě mít nebudete. Ale v nemocnici na Homolce ano. Já se na okamžik stal sekanou s bramborovou kaší. Tak jsem totiž vstoupil na operační sál.

Když jdete na operaci, tak jste samozřejmě nervózní, já šel na takovou větší, před tím jsem si ani neuměl představit, že je něco takového možné, aniž bych při tom umřel. Navíc jsem dostal tu jejich úžasnou pilulku (už jsem ji měl jednou, když mi rovnali tunely, co začínají nosem, a to jsem byl tak odvážný, že jsem se nabídl doktorovi, že kdyby mě odvázal, že bych mu při tom klidně pomohl, načež on jen suše pronesl: už ho radši uspěte… Asi to nebyl týmový hráč).

Dovezli mě nejprve do předsálí, jen pod prostěradlem a pěkně nahatého, bez brýlí, takže jsem celkem vzato viděl prd, ale hlavně jsem vypadal opravdu bezbranně a vykuleně a oni se mnou proto mluvili opatrně a hezky a pořád mi říkali: Nebojte, bude to dobrý… a mně přišli legrační. Hlavní chirurg mě dokonce poplácal po rameni a já si tak říkal, že asi potřebuje dodat odvahy. 

Měl jsem dost času přemýšlet o tom, jak to vlastně udělají – chystali se mi totiž vyndat jeden celý krční obratel a nahradit ho nějakou kovovou protézou, či co, a já moc dobře vím, co tím obratlem prochází, a říkal jsem si, že kdyby mi během toho někdo dal pohlavek, že rázem ztratím pár centimetrů na výšce. Ale nešlo jen o to: ono se to totiž provádí tak, že si vás nejprve otočí zadkem nahoru, rozříznou, vyrubou zadní půlku a dají tam kus té náhrady, pak vás zašijou a teď to přijde! Takhle nehotového, páteřně uvolněného si vás otočí zadkem dolů, aby vás rozřízli zepředu a dorubali zbytek. Jak mě proboha budou otáčet? Prý na to mají moderní udělátko. Kdysi vám museli nejprve navrtat do lebky takové háčky, za ty hlavu uchytili a bylo. Škoda. Mně by se to zrovna hodilo - do kočovného muzea. Zavěšoval bych na ně obrazy. Nádherná putovní výstava....

Ale abych se dostal k tomu bramborovému salátu se sekanou: Na Homolce to mají s operačními sály zvláštně zařízené. Vypadá to tam totiž jako v kantýně. Oni vás na té posteli nedovezou přímo na sál, ale k takovému tomu výdejnímu okénku, co bývají v závodních jídelnách. Z jedné strany ležíte na posteli jako na tácu a z druhé strany čeká hladový chirurgický tým s talířem a pak vám pokynou, abyste přes ten pult přelezli na ten talíř. To vám byla legrace, já se poprvé cítil jako pokrm.

Pak už jsem se jen posunul pod takový ten lustr, co ho mají lékaři rádi, kde mě uvítal můj hostitel a představil mi svého kamaráda, který mu se mnou pomůže (akorát jsem viděl, jak se domlouvají, jak to provedou, štelovali si tam nějaký ten přístroj), no a to bylo všechno. Bylo nějak deset hodin, když mi paní Uspávačka popřála hezké spaní a že se uvidíme odpoledne. A bylo. Jak si mě tam nahatýho otáčeli a nakrucovali jsem naštěstí neviděl. Býval bych se styděl. Hodně bych se styděl. Bylo tam totiž tolik lidí! 

Víte, já nějak nevěděl, co se jako teď nosí, když se nic nenosí - co se jako holí, zastřihuje a tak. Aby se pak o mně neříkalo: bože, ten měl chlupatý břicho!